Albeřice

Měli jsme odjet v osm a odjeli jsme v osm. Plurál se skládá z mé maličkosti a Jirky, přesného jak hodinky.

Černá hora, Chalupa na Rozcestí a Krkonošská magistrála s Jiříkem

Zaparkovali jsme pod lanovkou v Janských Lázních. Navrhla jsem trasu, která začínala na horním konci lanovky, na Černé hoře. Jirka prskal, že s běžkami se vozí jen srabi, ale uznal, že nám to umožní strávit víc hodin nahoře. A to ještě netušil, že ho čeká další potupa. Ta přišla při výstupu po nádherném Liščím hřebenu (Liščí hora 1363), kdy musel snést mou přítomnost s běžkami přes rameno. Nemůžu si pomoct, ale je to rychlejší a méně namáhavé, což skalní běžkaři nevědí, protože to nikdy nezkusili. Počasí nám dopřálo výhledy na Sněžku i Černou horu, takže stoupání k Chalupě na Rozcestí (1358) bylo příjemné, alespoň pro pěší polovinu výpravy. Okruh pokračoval sjezdem kolem Zadních a Předních Rennerovek, pak po úžasné Krkonošské magistrále k Lesní Boudě, čímžto jsme ho uzavřeli a pokračovali kolem Pražské a Kolínské Boudy k místu, kde jsme se odpojili od dopolední trasy, neboť jsme nestáli ani o výstup po ledovatce na Černou horu, ani o konzumaci sjezdovky na běžkách. Uhnuli jsme na cestu, která Černou horu obtáčí, poskytuje výhledy a bezpečně dovede na parkoviště.

Celkově to hodilo 30 kiláků, stoupání 747 m, klesání 1260 m.

Na posměváčky jsou háčky. Za to, že jsem se Jirkovi pošklebovala za jeho tvrdohlavé lpění na předpisovém stylu, se mi rozbilo vázání, které zřejmě nesneslo ostudu z polohy na zádech (není to dvojsmysl!). Uvěznilo v sobě botu a nedovolilo ji sundat, takže jsem musela zvládnout všechny úseku dle předpisového běžkařského standardu. Vysvobodil mě až šikula v opravně a zmocnil se běžky s tím, že mi ji vydá až ráno. Nasměroval tak plány na další den.

Den jednosměrek

Ten byl jediný, kdy jsme nebyli limitováni časem. Nápadů, jak ho strávit, bylo dostatek, například favorizovaný třicetikilometrový okruh zahrnující Výrovku,Sněžku, Pomezky, start a cíl v Peci (nechávám na jindy). Počasí nás donutilo k zásadním úpravám, které změnily okruh na tři jednosměrky.

Jednosměrka první: když už jsme slavně vyšlapali převýšení 603 metrů na Výrovku (1354 m.n.m.), museli jsme k nim přidat i schodiště chaty, která nám už podruhé (Krkonoše běžecké) vytáhla trn z paty. Fučelo jak blázen, mlha se tvářila neprostupně a lákaly nás horké nápoje.

Potkali jsme tam sportovní sympaťačku Zuzanu. Popíjeli jsme čaj (a rum) z obrovských puntíkatých hrnečků a zjistili jsme, že toho máme hodně společného. Takhle příjemné náhody se často nestávají. Zuza chodí po horách sama i v zimě, běhá, cestuje, lyžuje, léčí koně a učí na veterině v Brně. Možná se s ní ještě někdy potkáme, kdo ví? Popíjeli jsme dostatečně dlouho na to, aby se vyčasilo. Pak jsme vyrazili každý po svých. My směrem k Památníku obětem hor. No jo, ale počasí nastavilo svá pravidla, jakože nás dneska rozmazlovat nebude, snažilo se nás sfouknout z ledovaté cesty a co se výhledů týká, odmítlo nás za vytrpěné příkoří jakkoliv odměňovat.

"Na to se mužem vy...", shodli jsme se a splužili jsme do vlídnějších podmínek. To byla jednosměrka č. 2.

Asi kilák pod Richterovými Boudami odbočuje doleva perfektně upravená cesta. Není nijak značená. Rozhodli jsme se, že ji prozkoumáme. Nevede vůbec nikam (jednosměrka č. 3), ale poskytuje krásné výhledy. V nižších polohách bylo vlídněji, ale nad vrcholky se zlobně honily mraky. My na ně svým statečným ústupem vyzráli a dělali dlouhý nos.

Z Pece jsme se přesunuli na Vápenku, akorát včas na další výstup. Tentokrát po červené směrem na Pomezky. Jirka nestydatě sundal běžky a do kopce je nesl. Pěkně jsem ho zkazila! Jezdí lanovkou a nosí běžky! Fuj! Když padla tma, tak jsme se otočili a jeli na večeři. Byl to den jednosměrek.

Ukázalo se, že Vápenka byla dobrá volba. V době jarních prázdnin je obtížné najít ubytování na poslední chvíli. Musela jsem se trochu snažit, ale měla jsem kliku. Kápla jsem na slevový poukaz na 2 noci ve velkém pokoji s příslušenstvím, s polopenzí a dalšími výhodami (víno, vířivka, wifi, parkování) za 2000 pro dva. Na Vápence se vaří dobře! Vlastně skvěle! Snídaňový bufet je hotová slavnost, večeře kvalitní, obsluha vzorná. Jediná paní provozní se neusmívala, byla korektní, ale strohá, skoro jsme se jí báli. Později jsem se dověděla, že spí sotva šest hodin denně, zbytek času pracuje a v tomhle režimu jede rok. To zamrzne každý úsměv. Podstatné je, že umí dobře organizovat a všechno jí klape. Dík.

Jako bonus k tomu všemu přivezl Jirka lahodné víno. Na vinětě byla svůdná myšlenka: život je příliš krátký na to, abychom pili špatné víno. On sám nepije alkohol nikdy, už má vybráno, ale ta myšlenka se dá aplikovat skoro na všechny stránky života, třeba na zážitky, svobodná rozhodnutí a snahu uniknout ze soukolí norem, které vymýšlí konzumní společnost.

Den jednosměrek pokračoval i ve sféře komunikace. Byli jsme dohodnuti, že mě Jirka předá mému Pavlíkovi, živou, zdravou a nezneuctěnou, abych s ním dokončila své jarňáky v lokalitě, kterou sám vybere. Jirka je poklad mezi muži, slib dodržel, ale jaksi nebylo komu mě předávat. Pavlík využil svobody a v souladu s myšlenkou, že život je příliš krátký na to, aby se neprolejval pivem, vyrazil do klučovské hospůdky. Nekomunikoval. Usoudili jsme, že teda na hory nepojede a naplánovali další den.

Žalý, Rovinka, Mísečky, Herlíkovice a přesun do Velké Úpy

Lákavá varianta byla vyrazit na Pomezky a Sněžku, ale počasí se tvářilo zamračeně. Spojení s Pavlem stále vázlo, nejspíš opravdu víkend na horách zazdil. Rozhodli jsme se tedy pro běžkařský okruh, vlastně osmičku, Herlíkovice - Žalý - Rovinka - Horní Mísečky a zpět. Přiblížíme se o dobrých 35 km k domovu a večer bude cesta kratší.

Aby bylo nějaké to hrdinství, vystoupali jsme po sjezdovce na Žalý. Kolem jedenácté se konečně ozval Pavlik, že teda jede a že zajistil ubytování ve Velké Úpě, č.p. 47.

"Kurňa pročs to neřek dřív, odtamtud jsme přijeli! Už jsem s tebou nepočítala. V kolik teda dorazíš?

"Nevim. Dojeďte svůj program, pak se sejdem na chatě."

Jirka kroutil hlavou, div mu neupadla. Je zvyklý držet slovo. Místo 35 ušetřených kilometrů jich navíc najede 70, a to ještě netuší další komplikace, které mu nachystám já.

Okruh byl v Jiříkově režii, moc pěkný a v tom, co nám nabídlo počasí to byla dobrá varianta. Určité zpestření přišlo k závěru. Z Rovinky jsme se nechtěli vracet na Žalý, tak jsme sjížděli po ledovce, myslím, že po turistické zelené. V úplném finále jsme se rozdělili, já šla po žlutce k parkovišti, on pokračoval ke sjezdovce, aby se pořádně omlátil na ledovém povrchu, oba spokojení se svou volbou.

Kolem čtvrté volal Pavel, že nemůže najít běžky. Sdělila jsem mu, kde jsou a pochopila, že má problém s odjezdem. Trochu ano, zapomněl techničák a musel se vracet. Jirka noblesně oželel kilometry navíc, začal se situací bavit a přistoupil na bojovku, kterou nám můj milý hravý Pavlík nachystal. Hledali jsme chalupu č.p. 47 ve Velké Úpě. GPS nás zavedla k Portáškám, do míst, kam už auta nemohou a nesmějí vyjet. Chaty jsou tu od sebe vzdálené, nikdo je podle čísel nerozlišuje.

"Hele, to dojdu, jeď domů."

Vylovila jsem baťohy, lyže, navěsila na sebe a šla. Jirka se bál, že mu znemožním splnění slibu o nezávadném předání a že někde uhynu, ale s autem musel co nejrychleji pryč. Tak aspoň průběžně volal, jestli už jsem ubytovaná. Fakt zlatíčko. Cesta byla brutálně do kopce, celkem asi dva kiláky. Při jednom ze starostlivých telefonátů jsem si všimla, že mám každou běžku jinou. Prostě jsem je v té tmě popletla. Dost nás to oba pobavilo, ale Jirka se chudák musel vrátit z Maršova, aby dal mou běžku do hospody U Pece s tím, že mi ji Pavel nabere, pokud nakonec dorazí.