Běžky v Rokytnici

Rokytnice nad Jizerou - 4. a 5. 2. 2017

Nevyjeli jsme v 8 hodin ráno, jak bylo domluveno. Byli jsme rádi, že se nám povedlo vykopat v půl desáté. Vysadili jsme čubky u babičky. Cestu do Rokytnice jsme si zpestřili a prodloužili sháněním sněhových řetězů na naši Oktávku.

Pár večerů před chystanou cestou jsme řešili, zda se Pavlik utrhne v pátek či ne a kam vlastně pojedem. Rozštípli jsme to až v pátek večer, kdy se ukázalo, že je problém sehnat ubytování, neboť právě začaly jarní prázdniny. Po mnoha telefonátech jsem natrefila na Chalupu Františkov, kterou kvůli počasí opustila celá skupina. Měkoty!

Měli jsme štěstí. Chaloupka byla milounká, stejně jako její majitelé Valouškovi. Paní Valoušková osobně vyladila veškeré detaily v interiéru. Dokázala vytvořit starodávnou atmosféru, aniž by rezignovala na moderní výdobytky.

Na běžky jsme vyrazili asi ve dvě. Počasí opravdu nebylo nic moc. Sluníčko se ukazovalo zřídkavě. Dle instrukcí paní Valouškové jsme vystoupali po červené na Dvoračky a tam si dle nových instrukcí Pavlíka dali pivka, místo abychom vyšlapali na Lysou horu. Stejně by byly prd výhledy. Pavlík se těšil, že až pojedeme zpátky, tak rozměklý sníh pěkně zledovatí a rozbijem si držku. Cestou zpět k rozcestí v Sedle pod Dvoračkami se nám to skoro podařilo, ale pak jsme pokračovali po bezzubé zelené na Rezek, abychom doplnili kalorie (vynikající smažák) a tekutiny (pivo). Z Rezku do Františkova to jsou asi 4 km po silnici. Setmělo se už dávno, byli jsme unavení, tak se mi to jevilo jako nejlepší řešení. Ne tak Pavlikovi. V souladu s pivní inspirací navrhnul, že nastoupáme po žluté směrem k dvoračkovskému sedlu, ale že až pod sebou uvidíme světýlka, tak to bude Františkov a že tam uhnem, dáme slalom mezi stromy a užijem si trochu adrenalinu. Byl tak úporný, že nezbylo, než se podvolit, ale skřípala jsem zuby a plivala nadávky. Les byl hustý natolik, že nakonec i Pavel vyhodnotil, že to přeci jen není to pravé ořechové, zvlášť když neví, kde uhnout a kam jet. Tak jsme tedy pokračovali stopou, znovu nastoupali téměř k sedlu pod Dvoračkami, tam se dali na klesající červenou, plužili (jako) o život ve tmě rozkrajované Pavíkovou čelovkou . Závěrem se nám naskytla noční sjezdovka, liduprázdná a ozdobená nedotčeným manžestrem.

Celkově to hodilo 17 km, z toho tak třetina v noci, která ale byla vlídná natolik, že jsme během stoupání ani nepotřebovali svítit. Opět musím uznat, že to navrhnul dobře, protože se mi to vlastně líbilo, že mi to uvízne v paměti jako milá vzpomínka. Ještě později večer jsme si dali rozchod. Já zalezla do pelechu s knížkou (Christopher McDougall: Born to run, zrozeni k běhu) a Pavlík se vyrazil družit do sousedního penzionu Družba.

Pětihvězdičková neděle

Na Lysou horu jsme vyjeli lanovkou (100 kč) v počasí, které by slabší povahy odradilo. Nahoře bylo mlžno. Zahaleni mlíkem jsme našli vrchol, dá-li se tomu tak říkat. Není označen, nevede k němu cesta. Uvědomili jsme si, že se tam vlastně nesmí. Najeli jsme tedy na červenou, která nás vedla podle Kotle a Růženčiny zahrádky na Pančavskou louku k rozcestí U čtyř pánů. V dřevěné boudičce jsme si dali grog, pivo a škvarky, zkrátka strávili jsme tam romantickou chvilku se vším všudy. Na hlavní hřeben jsme se napojili u České budky, pokračovali přes Violík (1472), Vysoké kolo (1509), Velký šišák (1410 - záživný sjezd po namrzlém sněhu), Mužské a Dívčí kameny na rozcestí u Petrovky. Mlha se postupně začala roztrhávat. Zpátky jsme pokračovali po modré na Bradlerovky, Martinovu Boudu, tam jsme pozřeli každý jednoho Krakonoše. Jeho společnost nám zajistila slunečné počasí! Pokračovali jsme po zelené na Labskou Boudu, dál po modré ke Čtyřem pánům. Ukázalo se slunce a ozářilo scenerii vrchních partií Krkonoš. Po červené jsme pak dojeli na Dvoračky, v některých fázích sešupu se dalo zastavit jen pády, většinou nedobrovolnými. Ze Dvoraček už sníh nebyl zledovatělý, ale mokrý a těžký. To bylo na žluté, směr Horní Domky. Poprvé jsem viděla Pavla, jak jde z kopce a běžky nese! Nějak jsme narazili na sjezdovku. Začalo se smrákat. Horní část byla pro oba naprosto luxusní, spodní už jen pro Pavla. Já se zbaběle zula a dolů doklouzala, jak se dalo.

Celkově to hodilo kolem třiceti nádherných kilometrů.

Dohodli jsme se, že budeme jezdit častěji, že se nenecháme ukamenovat rutinou, únavou a šedí.